Místo k probouzení

Bylo nádherné mrazivé ráno, teploměr ukazoval mínus šest a slunce teprve před pár minutami vylezlo nad obzor. Zapomněl jsem rukavice doma, mrzly mi prsty, ale bylo tak krásně, byl jsem na mrazu už asi dvě hodiny a pořád se ještě nepřesvědčil jít domů. Slunce prosvítalo kudy mohlo a vytvářelo jedinečnou atmosféru. Teprve potom jsem si všiml ležící postavy ukryté pod dekou, která se svíjela u zábradlí. Jak jsem ho doteď mohl přehlédnout? Žije? Přiblížil jsem se. Zdálo se, jako by ho moje přítomnost vůbec nezajímala. Krok za krokem blíž a pod dekou stále ani známka života. Z ničeho nic se ozvalo zamručení a téměř nepoznatelný pohyb. Uff. Oddechl jsem si.